V průběhu realizace současného „inkluzivního vzdělávání“ i na seminářích RCAPA RPVOK se setkáváme  s „často“ novými pojmy. Při své práci Odborného metodika APA jsem narazil na různé výklady daných  pojmů, objevil jsem i ty, které z mého hlediska splňují význam popisovaných pojmů, jejich citace a odkazy  na ně Vám posílám k přečtení a lepší orientaci v pojmosloví, které naši práci pedagogů provází.  

Martin Lajza 

Odborný metodik APA v RPVOK 

Co je APA? 

„Aplikované pohybové aktivity (APA) jsou vědní oblastí s výrazným přesahem do praxe. Své působení APA  zaměřuje na podporu školní TV, rekreace a sportu, částečně i rehabilitace ve smyslu komplexní rehabilitace.  Z hlediska postavení u nás uvažujeme o APA jako o vědní disciplíně kinantropologické s výrazným zaměřením  na speciální pedagogiku“. https://ftk.upol.cz/apangers/ 

Správné držení těla - Postura 

„Správné držení těla je možné zjednodušeně chápat jako takové nastavení pohybového aparátu, při kterém  jsou naše vazy, šlachy, svaly a klouby v co nejmenším zatížení a napětí. Jde tedy o takové postavení, při kterém  své tělo vlastně šetříme, a které bychom si měli podvědomě zafixovat tak, aby se pro nás stalo zcela přirozené. Se správným držením těla se již rodíme, vlivem vnějších okolností (potažmo vlivem našeho životního stylu) ho  však postupem času ztrácíme. Vše začíná ve školních lavicích, ve kterých jsme trávili, někteří z nás stále tráví  několik hodin denně. Ve většině prací je tomu pak podobně. Právě vlivem sedavého životního stylu dochází  k výraznému zkracování svalů na našem těle a v případě, že s takto zkráceným tělem jde člověk sportovat,  může dojít k některým zraněním. Někteří se domnívají, že dvouhodinová sportovní aktivita týdně si se  sedavým způsobem zaměstnání a se zkrácenými svaly hravě poradí. A ano, může tomu tak být. Ale je třeba  v tom případě pamatovat na to, že i sport, jakkoliv je pro nás přínosný, představuje pro tělo určitou zátěž a v  případě, že tuto zátěž dlouhodobě nekompenzujeme (neprotahujeme zkrácené a přetížené svaly), může  způsobit více škody než užitku. Skvělým důkazem jsou fitness nadšenci, často vídaní v posilovnách, kteří  neodhadnou správnou frekvenci cvičení nebo zátěž a zaslepeni touhou po „vyrýsovaných tělech“ správné  držení těla v podstatě úplně zabíjí. 

Přetížené tělo, které už tak trochu zapomnělo, jak by mělo správné držení vypadat, začne vysílat varovné  signály (nejčastěji v podobě bolesti) a zároveň hledat nejrůznější, pro něj pohodlné pozice, při kterých pocítí  úlevu. Úleva je však pouze dočasná a navíc právě tyto pohodlné pozice vedou pomalu, ale jistě ke vzniku  svalových dysbalancí. 

Jde v podstatě o zákon akce a reakce“. https://pohybzdrave.cz/spravne-drzeni-tela/ 

Psychomotorický vývoj 

„Psychomotorickým vývojem je myšleno postupné dosažení dovedností v oblasti pohybu, řeči, duševního a  sociálního života. Období, kdy by mělo, dítě daných dovedností dosáhnou, je pouze orientační, a proto by se  mělo k hodnocení psychomotorického vývoje přistupovat individuálně a zohlednit konstituční, sociální,  kulturní a rodinné faktory, které mohou způsobit různé akceptovatelné odchylky. Některé děti třeba vůbec  nelezou po čtyřech, jen se plazí, a poté postupně přejdou na chůzi. Lezení úplně vynechají, a přesto je jejich  vývoj považován za normální. K hodnocení vývoje je vhodné využívat hračky, známé prostředí a především  informace ze strany rodičů, protože dítě nemusí být schopno danou dovednost předvést na požádání, i když  ji běžně provádí. 

Je potřeba zdůraznit, že dítě by se mělo hlavně motivovat, stimulovat a podporovat ve svých činnostech. Není  potřeba dítě posazovat a dávat ho do židličky, pokud ještě samo nesedí, není vhodné ho učit chodit vedením  za ruce nebo ho dávat do různých chodítek... Dítě postupně dozraje ke všem těmto činnostem samo. Není  také potřeba srovnávat ho s dítětem známých a sousedů a snažit se je dohonit či předhonit nebo dokonce  dítě kritizovat za to, že něco nedokáže. Každé dítě je individuální osobnost a měli bychom k němu přistupovat  s láskou a pochopením, abychom mu vytvořili vhodné prostředí pro jeho psychomotorický vývoj.

Samozřejmě v situaci, kdy je dítě v psychomotorickém vývoji skutečně výrazně opožděno vzhledem k  populačnímu průměru, je nutné ho řádně vyšetřit a odhalit příčinu tohoto opoždění. Dítě může být opožděno  psychicky - mentální retardace, motoricky - motorická retardace nebo v obou složkách dohromady - psychomotorická retardace. Příčin psychomotorické retardace je mnoho. Je to např. dětská mozková obrna,  která vzniká nejčastěji jako důsledek nedostatku kyslíku nebo krvácení do mozku u plodu v souvislosti s  porodem, infekce plodu v průběhu těhotenství (toxoplazma, zarděnky atd.), vlivy toxických látek na plod v  těhotenství (drogy, alkohol..), těhotenská gestóza (zvýšený tlak, otoky, bílkovina v moči těhotné ženy). Dále  chromozomální aberace (např. známá trisomie chromozomu 21 - Downův syndrom), metabolické vady (např.  fenylketonurie, galaktosemie), záněty, úrazy nebo nádory mozku, svalová onemocnění (např. Duchenneova  svalová dystrofie) atd.“ https://www.cpzp.cz/clanek/3080-0-Psychomotoricky-vyvoj-ditete.html 

„Psychomotorický vývoj je definován jako sled dějů vedoucích od závislosti k autonomii jedince. Jeho  zhodnocení patří kromě antropometrických údajů k základnímu vyšetření v pediatrii. Jednotlivé "milníky" ve  vývoji mají individuální časové rozdíly, které zohledňuje např. Denverský vývojový screeningový test“. https://www.wikiskripta.eu/w/Psychomotorick%C3%BD_v%C3%BDvoj_d%C3%ADt%C4%9Bte 

Motorická docilita  

„Motorická docilita je schopnost učit se novým pohybovým dovednostem. Její vysoká míra umožňuje učit se  „snadno a rychle, velkému množství různorodých pohybových dovedností.“ Naopak, její nízká míra může být  diagnostikována jako dyspraxie tj. specifická porucha učení spojená s oblastí motoriky a pohybové  koordinace. (Zelinková, 2007). Termín motorická docilita, využívaný v českém kinantropologickém prostředí,  není úplně nový, ve svých pracích jej použili Libra, Rychtecký, Junger, Belej a další. Jeho interpretace (ve smyslu  vědním) však není jednoznačná. Řada autorů považuje motorickou docilitu za jakýsi koncentrát schopností  (Raczek, 1990) – převážně koordinačních (Junger & Belej, 2007). Jiní se domnívají, že jde pouze o komponentu  obratnosti (Čelikovský, 1985). Koordinační schopnosti skutečně ve svém tradičním strukturálním modelu v  zásadě pokrývají velkou oblast motorické docility, opomíjejí či upozaďují ale onen zásadní princip učenlivosti,  který je pro tuto schopnost charakteristický. K naší potřebě se vzhledem k povaze sportovních her s jejich  vysokými nároky na úroveň percepce a efektivní provedení motorických aktů ve vysoce variabilním prostředí,  jeví jako nejpříhodnější pojetí J. Libry (1985). Ten představuje motorickou docilitu jako určitou schopnost  pohybové operativnosti – učenlivosti, na základě které je subjekt schopný řešit, učit se, pamatovat si a dle  potřeby reprodukovat naučené pohybové struktury, vykonávat účelný a adekvátní výběr pohybových reakcí  na proměnlivé podněty. Takováto „schopnost“ sice dobře vystihuje popis úspěšného hráče, je ovšem velmi  obtížně verifikovatelná v experimentálních projektech. Proto není dosud motorická docilita předním objektem  vědeckého zájmu, byť se s ní v empirii každodenně setkáváme a o jejím významu nepochybujeme“. Studia sportiva-2016-10-2.1.1 (core.ac.uk) 

Motorická docilita – struktura schopnosti  

„Na motorickou docilitu pohlížíme jako na schopnost patřící do systému determinant a regulačních procesů,  která je tvořena souborem vrozených vloh zejména motorického, ale i senzorického typu. Schopnost je  obecnější potence částečně vrozená (zmiňované vlohy) a částečně získaná (rozvíjená pomocí podnětného  prostředí). K výslednému výkonu však přispívá nejenom předmětná schopnost (v našem případě „pohybová  učenlivost“), ale i schopnosti další a vlastnosti charakterové např. cílevědomost, rozhodnost, vytrvalost. Měřit  motorickou docilitu, přesněji, usuzovat na míru této latentní schopnosti u individua lze pouze skrze dovednost  – výkon. Měřením výkonu ale samozřejmě neměříme přímo onu konkrétní schopnost. Promítají se sem  předchozí zkušenosti, anticipace, cílová orientace a motivace, situační faktory i další schopnosti, které  výsledný výkon v motorickém aktu do jisté míry mohou podmiňovat (např. rychlost, síla, vytrvalost). Zvláště  v experimentálně koncipovaných projektech se testové situace (nácvik dovednosti, činnosti) obtížně modelují  a jako nezávislé proměnné kontrolují. Je velmi obtížné vyloučení či izolace dalších intervenujících proměnných  (Benešová, 2011). Motorická docilita je navíc, jak již bylo zmíněno definována procesuálně. Jako schopnost  učit se. A motorické učení má své zákonitosti. Zde vstupuje do popředí rychlost. Právě rychlost s jakou vysoce  docilní jedinec projde především počátečními fázemi motorického učení, může být jedním z ukazatelů. Z výše 

uvedeného lze soudit, že motorická docilita velmi úzce souvisí s procesem učení obecně, se senzomotorickým  učením a všemi jeho komponentami. Je nutno brát v úvahu, že můžeme rozlišovat jakousi docilitu  všeobecnou, neboli generální a docilitu speciální. Někteří jedinci projevují nadání pouze na určitý druh  pohybových činností, zatímco na ostatní pohybové činnosti mohou mít nadání průměrné. Z praxe známe  hráče, kteří skvěle zvládají manipulaci s míčem (hokejkou, raketou,…), ale obtížně se učí plavat (tančit, cvičit  na nářadí, lyžovat). Vyskytují se však tací, kteří na určité úrovni 151 STUDIA SPORTIVA / roč. 10 / č. 2 Hry  2016 zvládají bez potíží zcela různorodé nové pohybové činnosti. Úroveň (míra) jejich docility je stabilní a  univerzálního charakteru“. Studia-sportiva-2016-10-2.1.1 (core.ac.uk) 

ADHD 

„ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, porucha pozornosti s hyperaktivitou, též hyperkinetická  porucha, HKP) je dědičný neurovývojový syndrom. Dle převažující složky ji můžeme dělit na poruchu  hyperkineticko-impulzivního typu, na typ s poruchou pozornosti a konečně na kombinovaný typ.  Porucha pozornosti se projevuje nesoustředěností, nepozorností, neschopností zaměřit se na podstatné  vjemy, případně impulzívností. Hyperaktivitou nazýváme nadměrně nutkavou potřebu pohybu, často  bezdůvodnou, kterou postižený nedokáže tlumit nebo ovládat“.  

Co je ADHD? Příznaky, projevy, diagnóza, léčba, dítě s ADHD | Moje zdraví (mojezdravi.cz) 

Příznaky ADHD 

„ADHD se u dětí projevuje nejčastěji nedostatkem pozornosti, netrpělivostí, neustálým pohybem a  impulzivností. Dítě nebaví dělat věci, které samo nepovažuje za zábavné, cítí nevybitou energii, má potřebu  se stále hýbat. Může se jevit jako nepořádné, zapomínající a zbrklé. Často je ve škole napomínáno, že se  např. pohupuje na židli, ruší ostatní. Důležité je však si uvědomit, že vnitřní neklid – a tím i porucha  koncentrace – narůstá u dítěte právě při absenci pohybu. Pohyb je pro tyto děti uvolňujícím a vlastně i  zklidňujícím momentem. 

U dospělých se ADHD může projevovat vnitřním neklidem, potížemi plynoucími z nepozornosti, neschopností  dodržet časový plán, zapomínáním, emoční labilitou, rychlým střídáním nálad nebo zkratkovitým  jednáním. Dospělí a adolescenti s ADHD jsou také náchylnější ke zneužívání návykových látek. ADHD je z největší části vrozené onemocnění. Spolupodílet se mohou i další faktory, které negativně ovlivnily  vývoj mozku v průběhu nitroděložního vývoje. Syndrom AHDH neznamená nižší inteligenci, objevuje se ve  všech inteligenčních spektrech. Potíže způsobují odchylky v centrální nervové soustavě, ne nízký  inteligenční kvocient. Věkem se hyperaktivní projevy ADHD často zklidní, nicméně stále přetrvávají potíže  plynoucí z nepozornosti a impulzivního chování. U pacientů s ADHD se můžou i v dospělosti objevovat emoční  labilita (návaly vzteku, časté střídání nálad), pocit vnitřního neklidu a časté zkratové jednání. ADHD se netýká pouze dětí. S narůstajícím věkem se sice mohou viditelné projevy utlumovat, u dospělých se  ale porucha začne projevovat jinak. ADHD se typicky vyskytuje v mladším školním věku. Někteří jedinci se  postupem času naučí své chování ovládat, u jiných může přetrvávat ve větší či menší míře až do dospělosti. Výskyt se popisuje mezi 3–5 procenty školních dětí, chlapci bývají postižení častěj“i. Co je ADHD? Příznaky, projevy, diagnóza, léčba, dítě s ADHD | Moje zdraví (mojezdravi.cz) 

Porucha autistického spektra (PAS) = autismus 

„Celoživotní neurovývojová porucha, která má vliv zejména na sociální a komunikační schopnosti člověka. Osoba s PAS špatně vyhodnocuje informace, které k ní přicházejí. Lidé s autismem nerozumí světu kolem sebe,  nerozumí tomu, co vidí, slyší, a často ani tomu co cítí a prožívají. PAS se pak projeví ve způsobu, jak se dotyčný  chová k ostatním a jak s nimi komunikuje. 

Žít s PAS znamená vydat se jinou životní cestou, než bylo původně v plánu. Mnohdy to není snadné. Největší  pomocí je vstřícný přístup a podpora okolí“. 

Co je PAS – Tady to mám rád, z.s. (tadytomamrad.cz)

Co znamená autistické spektrum 

„Porucha autistického spektra se může u různých lidí projevovat různě. U každého člověka může být v  jednotlivých oblastech (komunikace, sociální interakce a stereotypní chování) „vychýlená“ do jiné míry. Potkáme tak člověka s PAS, který bez potíží mluví, ale neumí si vybudovat vztah s vrstevníky. Zároveň jiný  člověk s PAS se celý den ve svém pokoji houpe na židli a neřekne ani slovo. Míra jednotlivých autistických rysů  souvisí s tím, jakou podporu bude člověk s autismem potřebovat“. 

Co je PAS – Tady to mám rád, z.s. (tadytomamrad.cz) 

„Jako poruchy autistického spektra (PAS) se označuje řada poruch nervového systému, které zahrnují autismus, Aspergerův syndrom a další související stavy. Dnes již tyto poruchy nejsou oddělenými  diagnózami, jde o jedinou poruchu, a to poruchu autistického spektra. Lidé s PAS jsou často velmi citliví na  smyslové podněty a vyznačují se dvěma typy symptomů: problémy se sociální interakcí a v sociální  komunikaci a také omezenými, opakujícími se vzorci chování, zájmů nebo činností. Dlouhodobě mohou mít  obtíže při plnění každodenních úkolů, vytváření a udržování vztahů i udržení zaměstnání. 

Diagnóza je založena na symptomech, které jsou obvykle rozpoznány mezi prvním a druhým rokem věku. „Pátá revize Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (DSM-5) předefinovala poruchy  autistického spektra tak, aby zahrnovaly předchozí diagnózy autismu, Aspergerova syndromu,  nespecifikované pervazivní vývojové poruchy (PDD-NOS) a dětské disintegrační poruchy. Nově tedy, oproti  DSM-IV, nejde o jednotlivé poruchy, nýbrž o jediný pojem, a to Porucha autistického spektra, v rámci níž  můžeme pouze rozlišovat, do jaké míry je konkrétní autista jednotlivými symptomy postižen. Příčina poruchy autistického spektra není zcela jasná, ale mezi rizikové faktory patří starší rodiče,  rodinná anamnéza autismu a genetické příčiny. Metaanalýzy studií dvojčat ukázaly, že PAS  vykazují dědičnost mezi 64 % a 91 %. 

Termín „spektrum“ může odkazovat jak na rozsah symptomů, tak na jejich závažnost, kvůli čemuž někteří  považují za důležité rozlišovat mezi nejvážněji postiženými autisty, kteří nemohou mluvit nebo se o sebe  starat, a autisty „vysoce funkčními“, jako je například Američanka Temple Grandinová, kterou v roce 2010  zařadili do seznamu Time 100 v kategorii Hrdinové jako mluvčí autismu. Mnoho autistů, kteří jsou schopni  komunikovat s alistiky (neautistickými osobami), a to včetně několika významných osob v aktivistické  komunitě autismu a některých rodičů, tento systém „funkčních popisků“ nicméně odmítlo. Hnutí za práva  autistů vyzývá společnost, aby přijala toleranci k neurodiverzitě za svou tím, že se na autistické spektrum má  pohlížet jako na pouhou variaci normálního lidského fungování spíše než jako na „poruchu“, která by se měla  „vyléčit“. 

Lékařský přístup je všeobecně individuální a může zahrnovat behaviorální terapii a výuku dovedností ke  zvládání situací. Ke zlepšení symptomů se mohou používat léky, ale existuje jen málo důkazů o jejich účinnosti.  Vysoce funkční autisté mohou zmenšit sílu příznaků tím, že se naučí přizpůsobit se prostředím, která jim jsou  nepříjemná nebo jež obtížně zvládají (například nošení sluchátek při přecitlivělosti na hluk). 

Odhaduje se, že spektrum autismu postihuje přibližně 1 % lidí (v roce 2015 globálně 62,2 milionu). Muži jsou  diagnostikováni častěji než ženy. 

Od 70. let 20. století vzrostla ve všech vyspělých zemích frekvence diagnózy poruch autistického spektra téměř  padesátinásobně, ale ještě v roce 2019 nebylo známo, proč k tomuto zvýšení dochází“. https://cs.wikipedia.org/wiki/Poruchy_autistick%C3%A9ho_spektra 

Inkluze 

„Synonymum pro současné vzdělávání vyjadřuje „společné vzdělávání dětí, žáků, včetně těch, které mají  speciální edukativní (vzdělávací a výchovné) potřeby, protože jsou mimořádně nadaní nebo jsou sociálně,  duševně, tělesně nebo psychosomaticky hendikepovaní a mají závady a poruchy v chování“.  Opakem inkluze je exkluze (vyloučení)“.  

https://slovnik-cizich-slov.abz.cz › inkluze-ve-skolstvi

Integrace 

„Integrace bývá také definována jako „oboustranný psychosociální proces sbližování minority  znevýhodněných a majority intaktních.'' Jde o začlenění osob do většinové společnosti a jejího každodenního  života. Je to schopnost naučit se správně žít, cítit se přijatý a identifikovat se s majoritní společností. Integrace je v souvislosti s handicapovanými lidmi pojem dnes už obecně velmi známý, obsahově však možná  stále obtížně srozumitelný. Fakticky je takto označován nejvyšší stupeň socializace člověka (prakticky jde o  naprostý opak segregace – tedy společenského vyčleňování, sociální exkluze) – a protože integrace už je  chápána jako dlouhodobě zvolený trend, stalo se toto slovo možná až nepřirozeně přirozeným vyjádřením  tendencí ve vývoji vztahu mezi společností a jejími znevýhodněnými členy. 

Sociální integrace je proces rovnoprávného začleňování člověka do společnosti – je tedy něčím naprosto  přirozeným a týká se každého člena společnosti; komplikace však nastávají ve specifických případech  některých osob nebo minoritních skupin (etnické menšiny, osoby s postižením apod.), které se od většinové  populace výrazně odlišují a nejsou schopny dosahovat přirozeným způsobem vysoké míry socializace. Potom  je nezbytné jejich integraci aktivně podporovat a vytvářet pro ni vhodné podmínky. 

Slovo integrace má řadu významů – v oblasti speciální pedagogiky tento pojem chápeme jako „spolužití  postižených a nepostižených při přijatelně nízké míře konfliktnosti vztahů těchto skupin“. (Jesenský, 1995) Sociální integrace tedy znamená sjednocování, spojování v nový celek, kdy menšinové (minoritní) skupiny a  společenská většina (majorita) rozvíjejí společenský systém, který obsahuje součásti hodnot a idejí obou  stran. Každý přitom nachází své místo ve společnosti, mezi uvedenými skupinami neexistuje žádná podstatná  hranice. 

Handicapovaný člověk se do lidského společenství potřebuje integrovat v řadě oblastí, které odpovídají  pestrosti života v naší populaci. Patří sem školská integrace (např. individuální zařazování dětí s handicapem  do běžných tříd nebo zřizování speciálních tříd v běžných školách), pracovní integrace (zaměstnávání osob se  změněnou pracovní schopností, projekty podporovaného zaměstnávání znevýhodněných osob  apod.), společenská (komunitní) integrace (bezbariérové bydlení a společenské prostředí, sociální pomoc a  podpora samostatného a nezávislého způsobu života osob s handicapem, jejich enkulturace atd.)“. 

Odborný článek: Speciální pedagogika: Integrace a inkluze (rvp.cz) 

„Dnes je více než jisté, že ani výhodnější koadaptační směr nemůže být konečnou fází integračního procesu.  Vývoj v přístupu k začleňování handicapovaných osob do společnosti přechází k modernímu trendu, který je  charakteristický tzv. inkluzivními postupy. 

Inkluze je nikdy nekončící proces, ve kterém se lidé s postižením mohou v plné míře zúčastňovat všech  aktivit společnosti stejně jako lidé bez postižení. 

Inkluzivní postoj spočívá v přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech (Brandl, 2006).  V inkluzivním přístupu jsou tedy osoby s postižením zapojovány do všech běžných činností jako lidé bez  postižení. Pokud je to možné, nejsou přitom využívány žádné speciální prostředky a postupy. Pouze v  situacích, kdy je to nezbytně nutné, nastupuje adekvátní pomoc a podpora. V tom můžeme spatřovat zásadní  posun od integračních postupů, které spočívají právě v zajištění speciálních prostředků, podpory a péče pro  osoby s postižením, aby mohli být tito jedinci následně zapojováni do většiny činností v běžném životě  společnosti. Dobře je to zřejmé na příkladu školské integrace: zatímco integrační přístup spoléhá především  na síť speciálních škol, které pro vzdělávání handicapovaných žáků a studentů využívají zejména specifi cké  metody a pomůcky a vytvářejí víceméně zvláštní (až segregované) vzdělávací prostředí, inkluzivní vzdělávání  upřednostňuje zařazování žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol – tedy  jejich vzdělávání společně s nepostiženými vrstevníky a s využitím převážně běžných vzdělávacích metod a  prostředků (speciální pomůcky a metody jsou samozřejmě využívány všude tam, kde je to pro efektivní  vzdělávání znevýhodněných žáků a studentů nezbytně nutné). Takový přístup je mimořádně výhodný i pro  děti bez postižení, které si tak mohou vytvářet relevantní, nezaujaté postoje k osobám s handicapem, a  přijmout tedy za svou i centrální myšlenku inkluze – že totiž být odlišný je normální (Groof; Lauwers, 2003). 

Slovo integrace zůstává stále jako nadřazený pojem i v mezinárodní terminologii, nebudeme se mu tedy  vyhýbat. 

Odborný článek: Speciální pedagogika: Integrace a inkluze (rvp.cz)